STRÁNKY KLUBU KONDORŮ

Příprava na odjezd na další letošní slovenskou výpravu se tentokrát obešla bez větších komplikací. Ty začaly až po srazu na nádraží. Vlak měl už na odjezdu tři čtvrtě hodiny zpoždění a tak jsme operativně vystoupili už ve Vrútkách aby nám neujel přípoj. Jaké bylo ve čtyři ráno moje překvapení, když jsem se v pokladně slovenských drah dozvěděl, že na trati je výluka a náhradní autobusové spoje jezdí až od devíti protože řidiči si taky rádi přispí Matně jsem si pamatoval že alternativu nabízeli autobusové spoje odkudsi z Kláštora pod Znievom. Za chvíli nám tam odjížděl vlak z nástupiště číslo tři. Našli jsme nástupiště jedna a dvě, ale místo nástupiště tři bylo pole a když jsme ho konečně objevili na východ od nástupiště jedna vlak nám odjel. Naštěstí jel za chvíli další a tak jsme po dobrodružném cestování nakonec byli ve výchozím bodu ještě o půl hodiny dřív oproti původnímu plánu. Následoval typický odpočinkový den s dobytím několika vrcholků. Odpoledne jsme našli ideální tábor a další pochod jsme odložili na časné ráno až nebude vedro. V noci nám polovníci v džípu málem přejeli maskovaného Dalibora, ale nakonec před tou hromadou větví stačili zastavit. Další den jsme si udělali polední siestu v Čičmanech a večer jsme se utábořili u napůl vyschlého potoka a aspoň se svlažili v tůňkách. V pátek jsme museli poupravit trasu kvůli blížícím se bouřkám a najít si střechu nad hlavou a tak jsme nakonec zase po sedmi letech využili přístřešku pod horou Vápeč. Ráno čekala cesta na vlak, zhodnocení akce v Púchově a vytyčení dalších cílů. Ušli jsme zhruba sedmdesát kilometrů s převýšením 2500.metrů nahoru a 2500. metrů dolů což je pořád dobrý

Poděkování: Jitce- za jako obvykle skvělé koláčky

                     a všem účastníkům za udržování dobré nálady a spolupráci v krizových situacích

Zvláštní poděkování:  medvědům- že nám dali pokoj

                                   a hromadné dopravě- že nás nakonec přece jen do cílů dovezla